Toto je příhoda, která se mě ještě dnes jeví jako - z mimořádně povedené komedie. Jel jsem s Nissanem Almera do Vsetína a přede mnou jel vůz stejné značky se vsetínskou SPZ - Patrol GR. Řidič přede mnou „chvátal“ zhruba stejným tempem, jaké jsem měl naplánováno i já, takže nebyl žádný důvod jej předjíždět. Najednou se zezadu ozvalo „zařvání gum“ - zablokovaných na asfaltu - a pohledem do zpětného zrcátka jsem zjistil, že se mi do kufru chce „vlepit“ už zepředu důkladně „vytuněná“ Octavia s pražskou značkou. Tmavá skla, xenony a řev točeného motoru - jen a jen vystřelit.

Lehkým dotekem na brzdový pedál jsem řidiči za sebou dal najevo, že hodlám zpomalit, ať mě může předjet, když má tak napilno. Sundal jsem nohu z plynu, lehce přibrzdil a vysloužil si za to vzteklé troubení Octavie. Vzápětí - bez směrového světla či jiného varování - následovala blesková akcelerace a schytal jsem takovou myšku, že jsem tentokrát musel na brzdu opravdu dupnout. Zanadával jsem si upřímně: „Prase jedno pražské“ a jelo se dál. Vzápětí něco podobného řidič Octavie provedl i řidiči Nissanu Patrol, který jel přede mnou. Vzteklé troubení, myška a pokračovalo se dál. Před námi všemi jel dlouhý tirák a toho si netroufl předjet ani Pražák - byl to i na něj dost nepřehledný úsek. „Sjeli“ jsme se všichni tři na křižovatce ve Vsetíně a co čert nechtěl - i na parkovišti u kulturního domu. Co se dělo pak, mi musela zčásti doplnit manželka, protože já byl smíchy úplně bez sebe.

Pražák z Octavie - mladík zhruba dvacetiletý - oblečeny v Bossu vystartoval z auta, „kvokl“ centrálním zamykáním a vběhl přímo do náruče asi pětačtyřicetiletého řidiče Patrolu GR, který byl Valach - jak Radhošť. Slyšel jsem jen: „Ááá, pocem ty sviňo! Já ťa naučím, jak sa jezdí“! Uvalil mu dvě takové, že se mladík i s Bossem váleli v prachu parkoviště. Pražák začal vřískat: „Pomóóc, přepadení“, ale Valach si ho nevšímal, něco ještě zavrčel a měl se k odchodu. Nato mladík vyskočil ze země jak „čertík z krabičky“, přihnal se k Patrolu a začal do něj zběsile kopat. Valach se otočil a Pražák poodskočil bokem, aby zas nějakou nechytil. Ten ďábelský výraz ve valachových očích si budu pamatovat nadosmrti. Pomalu přišel ke své okopanému Nissanu, odemkl kufr, vytáhl motorovou pilu tak velkou, že jsem tak obrovskou lištu snad ani neviděl a nastartoval. Ani nečekal až se pila zahřeje - možná jel z práce - a zručně, bez škrábnutí okolí uřízl Pražákovi masivní zadní tuningové křídlo. Zhasl pilu, uložil do kufru a prohlásil: „Třeba ti to včíl tak rychlo nepojede, hňupe“ a odešel. Pražák se složil na obrubník - viděli jsme to oba - já i moje žena. Pražák brečel jak malé děcko, když se mu rozbije nejmilejší hračka.

Dodnes - aniž by to okolí chápalo - se s mojí ženou smějeme jak dva blázni, když někde zaslechneme zvuk motorové pily...