Tato příhoda, která se mě ještě dnes jeví jako - z mimořádně povedené komedie - se opravdu stala. Cestoval jsem s manželkou Nissanem Micra do Vsetína a přede mnou jel vůz stejné značky, jenom o něco větší - Patrol GR. Řidič přede mnou „chvátal“ zhruba stejným tempem, jaké jsem měl naplánováno i já, takže nebyl žádný důvod ho předjíždět. Najednou se zezadu ozvalo - zařvání gum zablokovaných na asfaltu - a pohledem do zpětného zrcátka zjišťuji, že můj kufr ohrožuje už zepředu důkladně „vytuněná“ Octavia s pražskou SPZ. Tmavá skla, xenony a řev točeného motoru - jen a jen vystřelit.

Lehkým dotekem na brzdový pedál dávám řidiči za sebou najevo, že hodlám zpomalit, ať mě může předjet, když má tak napilno. Sundal jsem nohu z plynu, lehce přibrzdil a vysloužil si za to vzteklé troubení Octavie. Vzápětí - bez směrového světla či jiného varování - následovala blesková akcelerace a schytal jsem takovou myšku, že tentokrát musím na brzdu opravdu dupnout. Zanadávám si upřímně: „Prase jedno pražské“ a jelo se dál. Vzápětí něco podobného řidič Octavie provedl i řidiči Nissanu Patrol, který jel přede mnou. Vzteklé troubení, myška a pokračovalo se dál. Před námi všemi jel dlouhý tirák a toho si netroufl předjet ani zběsilý Pražák - byl to i na něj dost nepřehledný úsek. Sjeli jsme se všichni tři na křižovatce ve Vsetíně a co čert nechtěl - i na parkovišti u kulturního domu. Co se dělo pak, mi musela zčásti doplnit manželka, protože já byl smíchy úplně bez sebe.

Pražák z Octavie - mladík zhruba dvacetiletý - oblečeny v Bossu vystartoval z auta, „kvokl centrálem“ a vběhl přímo do náruče asi pětačtyřicetiletého řidiče Patrolu GR, který byl Valach - jak Radhošť. Slyšel jsem jen: „Ááá, pocem ty sviňo! Já ťa naučím, jak sa jezdí!“ Dal mu dvě takové po hubě, že se mladík i s Bossem rázem váleli v prachu parkoviště. Pražák začal křičet: „Pomóóc, přepadení“, ale Valach si ho nevšímal, něco ještě zavrčel a měl se k odchodu. Nato mladík vyskočil ze země jak „čert z krabičky“, přihnal se k Patrolu a začal do něj zběsile kopat. Valach se otočil a Pražák poodskočil bokem, aby zas nějakou nechytil. Ten ďábelský výraz ve valachových očích si budu pamatovat nadosmrti. Pomalu přišel ke své okopanému Nissanu, otevřel kufr, vytáhl motorovou pilu tak velkou, že jsem tak obrovskou lištu ještě neviděl a nastartoval. Ani nečekal až se pila zahřeje - možná jel z práce - a zručně, bez škrábnutí okolí uřízl Pražákovi masivní zadní tuningové křídlo. Zhasl pilu, uložil do kufru a prohlásil: „Třeba ti to včíl tak rychlo nepojede, hňupe“ a odešel. Pražák se složil na obrubník - viděli jsme to oba - já i moje žena a brečel jak malý kluk, když se mu rozbije nejmilejší hračka...
Dodnes - aniž by to okolí chápalo - se s mojí manželkou smějeme jak dva blázni, když někde zaslechneme zvuk motorové pily...